Sportiness CZ - Skákací chůdy

Akce pro přátele

Aneb kterak udělat z kamaráda klokana

   Od posledního zápisu už uběhly necelé dva týdny. Krásně jsem si to maloval, když jsem si říkal, že za dva týdny přeskočím auto. Vzhledem k nedostatku času a pršavému počasí byl i nedostatek skákání, takže naše promenády byly spíše udržovacího charakteru.
   Tento víkend jsme však nelenili a sezvali jsme nejbližší kamarády, abychom je zasvětili do tajů letu na skákajících chůdách. Pozvánka se setkala s dobrým ohlasem a my se všichni sešli ve sportovním parku na asfaltovém hřišti na basketbal. I když je lidstvo pouhou bradavicí na krásné tváři matičky přírody, ona ví, kdy dobří lidé opouští své domovy a umí svým dětem dopřát. Po dlouhém období nepřízně počasí, slunce opět vykouklo mezi mráčky a krásný den na sebe nenechal dlouho čekat.
   Na zaměstnání jsme si vyčlenili necelé tři hodiny. Příprava skákadel nám vyšla na nějakou půlhodinku. Pak přišel první kámen úrazu…rozcvička. My s Lubošem víme, že pokud se člověk řádně nerozcvičí, tak za pět minut už není schopen se pořádně pohnout a navíc si koleduje o nějaké zranění, ale vysvětlujte to rozjíveným přátelům. Samozřejmě se s tím počítalo a nakonec se spojila zábava s užitečným. Pevně věřím, že i přes veškeré opičky, posměšky a jiné srandindy si nakonec každý sám pro sebe řekl: "Ti kluci rozhodně ví, co dělají, i když nás jenom buzerujou."
   Po rozcvičce přišla zkouška ohněm. Začali jsme ve dvojicích. Jeden jistil, druhý se učil šlapat. Opět se nám potvrdilo, že pokud se dobře zvládne metodika startu, do dvou minut chodí každý bez pomoci. Je skutečně zajímavé zavzpomínat na naše začátky. Jakmile začali všichni "chodit", chvilinku to vypadalo, jako v zoologické, kde se narodilo spousta mláďat. Tady klopýtá hříbátko, tamhle zase telátko. Přísahal bych, že jsem viděl i malou žirafu ;o) Stejně jako mláďata v přírodě, i naši kamarádi během patnácti minut rychle dospěli a byl čas na střídání mečů. První hodinu jsme je nutili pravidelně odpočívat a musím říct, že se to vyplatilo. Nevěřil jsem, že by někdo první den vydržel skákat dvě hodiny. A už vůbec ne doopravdy skákat!
   Když už chodili opravdu všichni, nandali jsme chůdičky i my s Lubošem. A přidali se k davovému šílenství. Zatímco ostatní už běhali a pružili, my jsme zkoušeli nějaké triky. Zase si musím povytáhnout tričko… už oba dva opravdu létáme. Ve výskoku snožmo se pomalu blížíme metrové výšce s nataženýma nohama. S ohnutýma v kolenou jsme dalece přes. Zvládáme už pěkné nůžky. V letu se chytáme pružin a celkově zvládáme základní trikování. Pomalu se blížíme saltu, ale vidím to až na příští rok. Přece jenom, nic se nemá uspěchat a hlavně, stále nemáme helmu. A bez té se, jak je známo, nedá lyžovat.
   Ale proč o tom píšu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že naši přátelé, když nás uvidí, budou zkoušet to samé, i když nikdy před tím na tomto skvělém stroji nestáli. Zpočátku mi hrůza běhala po zádech, ale když jsem viděl, jak jsou dobří, jak se baví a hlavně, že nepadají, zůstal jsem v klidu.
   A jak se v armádě říká, výcvik bez zranění nesplnil cíle zaměstnání, i u nás nakonec k jedné malé odřenince došlo. A jak jinak, než že už naši spolubojovníci neměli roupama co dělat, cítili se příliš pevní v chůdách, tak co je nenapadlo... samozřejmě hrát na babu, honit se a strkat se, jestli udrží balanc. Klobouk dolů, proti nim jsme s Lubošem úplné nuly. To, co my jsme se horko těžko učili týden, to všichni zvládli za dvě hodiny. Do teď mi to vrtá hlavou a připadám si méněcenný.
   Když jsme skončili a sundali skákadla, ještě jsme nechali každého, ať se rozběhne. To bylo srandy. I pomocná školka by se nám smála :o)

Takže výsledek:
- parádní akce pro přátele,
- veškeré standardní cviky, včetně skákání snožmo do 30 cm je možné se naučit již za dvě hodiny,
- během dvouhodinového cvičení dvanácti lidí pouze jediný pád a to ještě z vlastní blbosti,
- druhý den ráno jsem poprvé v životě ucítil, že existují nějaké boční břišní svaly,
- hrozně se těším na další akci ;o)

Slideshow

< Předchozí dny začátečníků

Další akce >