Sportiness CZ - Skákací chůdy

Jak jsme pochodovali

  Je konec ledna a naše aktivní část skupiny Sportiness CZ už toho má docela dost za sebou. Během ledna jsme byli 4x na stěně, postavili „klubového“ sněhuláka, 2x jsme skákali na hale, uspořádali jsme brutální fotbalový match v hlubším sněhu, zahráli několik „Bang“ turnajů a v neposlední řadě jsme absolvovali první pochod ze čtyř plánovaných na 1. polovinu roku 2010. To si myslím, že je poměrně slušný průměr na to, že leden má jen 31 dní. Veškeré akce byly samozřejmě veřejné a informace k nim byly vždy v dostatečném předstihu na Facebookové stránce skupiny. Možná ještě pár jedinců mate, že máme na Facebooku 2 stránky. Jednu, kde se zrcadlí některé informace z těchto webových stránek a stránku skupiny Sportiness CZ, která má v dnešní době kolem 70ti členů z Plzně a okolí. Je tam sice i pár zatoulaných oveček z různých koutů republiky, ale i ti se chtějí účastnit našich větších akcí.
  Dnes vám velice krátce písnu o našem pochodu na rozchození. Počasí mi opět vyšlo, jako vždy. Ráno krásné sluníčko, teplota kolem nuly, ve stínu lehce pod nulou. Nebe modré, všude snížek, prostě parádička. Až později se to zatáhlo, ale to jsme už měli nejhorší část za sebou. První část skupiny se sešla na nádraží v Plzni a druhá část na nás měla počkat v Rokycanech, odkud jsme vyráželi. Stoprocentně nahlášeho bylo 6 lidí. 13 lidí píslo, že se možná zúčastní. Nakonec nás šlo opravu 6, i když 2 byli úplně nehlášeni. A k tomu se váže zajímavá storka z nádru. Všichni věděli, že v 0900 jdu kupovat skupinovou jízdenku. V 0901 jsem vyrazil a proti mně Robin, se kterým jsem už na pár akcičkách byl. Celý v zeleném, na zádech „Alici“ a na ní přimotané sněžnice. Tak říkám: “Zdar, ty taky někam razíš?“ „Zdar, no jasně, stejnou trasu jako vy.“ „Já  jdu pro lístky, tak zatim.“ Otočím se, v hlavě mi zacvakala kolečka a říkám si, dělal si srandu nebo jde fakt s náma? Že by čučel na naší skupinu a přitom se ani nepřihlásil dacan?!!! Tak se otočím zpátky a už ho vidím, jak se vykecává s ostatními. „Takže jedeš s náma.“ „No, jo.“ „OK, lístek nemáš.“ „Ne.“ Ty woe, to je materiál. Takže je nás zatím pět. V Rokycanech by na nás měly čekat ještě tři kočky, které ani neznáme. To bude pěkná skupinka.
  Rychlík má zpoždění. Nejprve 10 minut. Pak 20, 30 a to už je jasné, že se vecpeme raději do normálního vlaku. Na nádru v Rokycanech čeká jen Vendulka. Poznala nás bezpečně, setkali jsme se v podchodu, podali si tlapky a už jsme razili směr plánovaná trasa. Za tu chvilku, co běhám po ČR, mám už zažité nějaké standardy. Např. nepřepalovat začátek, po prvních deseti minutách chůze zastavit a upravit všechno, co překáží, popř. vysvléct přebytečné věci. Ostatní, celí nedočkaví mají kecy, tak jim cpu do děr pod nosem bonbony. Zhruba dva a půl kilometru od nádraží je výšina s kótou 575, Kotel. Podle vrstevnic je tu na 400 metrech převýšení 150 metrů. Při plánování trasy jsem ji obešel, protože jsem nevěděl, jaká je fyzická připravenost poloviny skupiny, ale nechávám všemu volný průběh. Pod kopcem se rozhodlo, že lezeme nahoru. „Jak chcete.“ No nebudu to okecávat. Tu homoli ledu a sněhu jsme týmově vylezli. Pokud se tam dnes vydáte, jistě naleznete naše zamrzlé plíce, které nám vypadli z hrudníčků.
  Cestu z kopce jsme si zpestřili lehkou bojovou hrou, kdy Ondra v roli odstřelovače, nás fotil během přískoků od skrytu ke skrytu směrem k němu. Jo jo, dolů to šlo, horší to bylo zase dál. Dva kilometry po zasněženém poli s místními zavátými koryty, kde člověk zapadl až k rozkroku. Říkám člověk, ale myslím sebe, což je chyba, protože normální člověk nemá tři a půl metru. Tak jinak. S místními zavátými koryty, kde já zapadnu po rozkrok a třeba ...kdo by mě tak mohl jako první napadnout... tak třeba Ondra :D zapadne po krk :DDD Ještě jsme uprostřed větrných polí stačili popřát Robinovi k svátku.
  Po odpočinku v závětří, na sluníčku a s teplým čajíkem jsme vyrazili dál. U Zvoníčkovny jsme se napíchli na naučnou stezku F. X. France, kterou jsme zbaběle opustili kilometr před zříceninou Lopata, na kterou jsme dorazili po modré (1 km), místo abychom se šli podívat na Kornatický potok, kvůli kterému jsme tady byli. Bylo to však 3,5 km do stejného cíle a já byl přehlasován :o(
Ondrovo zábavnou hlášku z této epizodky si můžete přečíst na Facebooku.
  Na Lopatě jsme rozvinuli tábor a odlehčili našim batožinám od jídla a pití. Dále nás čekal zámek Kozel, kam jsme se „vloupali“ bočním vchodem. Po letmé prohlídce areálu, kde jsme viděli spoustu sněhu a zakýblované sochy jsme se přesunuli do Bezejmenné čajovny, která byla sice narvaná, ale my se vyskladníme vždy a všude ;o) Myslím, že obsluhující klučina s červeným pásečkem z nás byl maličko nervózní, ale choval se jako profík, takže tato útulná zastávečka má u mě deset bodů z deseti a mohu ji vřele doporučit všem. Takových podniků by to chtělo víc. Ještě malá zmínečka o Davidovo výběru čaje. Možná by stačilo říct, že konvička už na první pohled jevila jisté známky neobvyklosti a navíc měla růžovou pokličku, aby se k jeho čaji s mlékem hodila. Ale ne, byla to mnohem komplexnější situace. Náhodní kolemjdoucí a toulaví psi budou ještě dlouho vzpomínat na Davida, jak jim svůj čaj vnucoval, protože mu tak říkajíc nesedl :D
  Když jsme vylezli z čajovny, už se začínalo stmívat, takže jsme se přesunuli na nádr do Šťáhlav, abychom vyšetřili, kdy pojede vlak Vendulce. Až tam z ní vylezlo, že bude muset stejně s námi do Plzně a z Plzně do Rokycan. Zbytek skupiny chtěl vehementně pochodovat dál. Lesem :D. Nechtěl jsem jí trápit dalším pochodováním, protože si myslím, že si s námi na poprvé užila až až a neexistuje, abychom nechali nějakého člena skupiny napospas divokým šelmám. Navrhnul jsem tedy alternativní řešení, neboli odvoz třetí osobou. Tak tohle klaplo. Ještě jsme na sebe při odjezdu zamávali a začali řešit co dál. Najednou se frajerům do lesa nechtělo. Je tma. Čelovky nemáme. OK, tak silnice do Plzence, tam je hospůdka a u ní zastávka MHD. Vydali jsme se tedy na nejadrenalinovější část našeho dobrodružství. Mávajíc rozsvícenými mobily na všechny vozidla, letadla a skřítky, rychlochůzí nám vlastní jsme se dobelhali do Starého Plzence. Tam už naše dobrodružství víceméně skončilo. Kladně jsme vyhodnotili celou akci, řekli si pár storek, Robin nás pozval na panáka a já proložil materiální ovzduší monologem o jednohmotných bytostech a světě plném radosti a života.
  Musím říct, že to byl jeden z nejpříjemnějších a nejpohodovějších pochodů, na kterých jsem kdy byl. A důvod je jediný. Ve skupině jsou opravdu dobří lidé. Užili jsme spoustu srandy. Někteří se něco přiučili ...třeba, že městské polobotky do terénu nepatří a už vůbec ne do sněhu, nebo co si příště nabalit a co naopak nebalit a nakonec, že není větší radosti než se podělit s ostatními o vše, co batoh, srdce a otevřená mysl nabízí ;o)
  Už se těším na padesátku na začátku března...to bude i s pečením klobásek :o)

Slideshow

< Předchozí zápis

Další zápis >